Jan Zlatoústý - O kněžství

Protože jsem byl "donucen" přečíst sv. Jana Zlatoústého O kněžství knih šestero, rozhodl jsem se, že sem dám několik poznámek ze svých výpisků.

Kniha je formou dialogu mezi Janem a jeho přítelem Basilem (není úplně jasné, o jakého Basila se jedná). Basil Janovi vyčítá, že utekl od kněžského svěcení, které měli přijmout společně. Jan vysvětluje, co míní kněžstvím a proč se tedy tento úřad zdráhá přijmout. Dialog

je situován (zhruba) do roku 370/71.

V poznámkách se samozřejmě mísí myšlenky Jana s mými interpretacemi; doslovné citace (resp. překlady z Francouzštiny) jsou petitem.

(O důstojnosti kněžství) 

Kněžství je velkým důkazem lásky vůči Kristu. Když Pán svěřoval Petrovi pastýřskou službu, neříkal mu, aby se postil, bičoval, apod., ale ptal se ho na lásku. Kněžství je větší služba než služby jiné a vyžaduje velkou a obdivuhodnou duši: běžný pastýř totiž bojuje o ovce s vlkem, kdežto kněz bojuje s mocnostmi a panstvími, s nečistými duchy (Ef 6,12). 

Kněžství je hrozivé, nový kult působí větší bázeň, než kult staré smlouvy: Vykonává se na zemi, ale patří již mezi nebeské věci. Kněžství totiž není dílem člověka, anděla nebo archanděla, ale samotného Ducha svatého. Když kněz proměňuje, jakoby již emigroval do nebes a zbavil se tělesného myšlení. Při proměňování kněz vidí to, co uvidíme v nebi. Ve mši kněz drží v rukou Toho, kdo sedí na pravici Otcově. Kněz je větší než Eliáš:

Uvidíš věci, které nejsou pouze obdivuhodné, ale které překonávají každý dojem úžasu. Ve skutečnosti kněz je zde a způsobuje, že sestupuje ne již oheň, ale Duch svatý, modlí se dlouho ne proto, aby plameny shora strávily obětní dar, ale aby milost padající na oběť zažehla skrze ni duše všech a učinila je zářivějšími než tavící se stříbro. (III, 4; str. 147)

Kněžství náleží obrovská moc a čest: Cokoli svážete na zemi, bude svázáno na zemi, komukoli odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny.

Kněží jsou služebníci největších darů Božích. Například nikdo nemůže vstoupit do nebe bez křtu vodou a bez toho, aby jedl Kristovo tělo a pil Jeho krev. To vlastně znamená, že bez kněží nikdo nemůže do nebe. Kněžím je dále svěřeno duchovní plození, volání k narození skrze křest. Kněžím patří dokonce větší úcta, než tělesným rodičům. Židovští kněží měli konstatovat uzdravení malomocného. Oproti tomu křesťanský kněz nejen uzdravení duše konstatuje, ale sám ho realizuje, sám uzdravuje.

(O úskalích kněžství)

Přesto, že je s kněžstvím spojená taková pocta, jsou zde také nebezpečí vedoucí k tomu, že se kněz utopí v hlubině ohně a že zemře. Ovšem nikoli smrtí, která je oddělením těla a duše, ale která je trestem věčným.

Nejhorší z nebezpečí je touha po prázdné slávě, tj. vlastně využití kněžství k vlastnímu prospěchu a moci. Je třeba, aby se kněží této mocenské stránky kněžství zřekli. Apoštol Pavel říká, že jestliže někdo usiluje být biskupem, usiluje o dobrou věc. Z toho vyplývá, že nebezpečí není v samotném úřadu, ale v nečistém úmyslu spojeném s touhou ovládat a mít moc. Pro kněze je tak třeba stálé sebereflexe, stálého zpytování svědomí. Je třeba, aby kněží byli chráněni horlivostí jako ocelovým brněním, stálou bdělostí – a pozor, musejí bdít nad všemi aspekty svého života, protože nepřítel je neustále připraven vrazit jim kopí do slabého místa. Kněží jsou zkrátka ve válce…

Tak, jako se zlato taví v ohni, tak kněžství taví muže. Veškeré jeho nectnosti jsou víc vidět. Příklad: setkání se ženami. Není možné pastorovat pouze muže, je třeba věnovat se i ženám, navštěvovat je v nemoci, utěšovat je, přinášet jim jistotu. ... ten Zlý prostě může použít mnoho věcí.

To, že někdo přijme úřad kněžství, ho samo o sobě neochrání před pádem a ani není možné za vlastní pád a chyby vinit Boha, který ke kněžství povolal logikou „kdybys mne nepovolal, neudělal bych takové chyby a hříchy.“ Viz postavy jako Saul, Eliáš, Mojžíš, Áron, atd. Jestliže někdo přijal tak vznešený úřad, jako je kněžství, čekají ho ještě těžší zkoušky než kdyby knězem nebyl – a pak, jestliže se díky tak velkému vyznamenání nestane lepším, bude jen spravedlivé, aby byl potrestán zvýšeným trestem.

Kněží jsou zodpovědní za chyby ostatních, protože věřící nabádá apoštol, aby byli poslušni těch, kdo je vedou (Žd 13, 17). Úkolem kněží je rozptylovat náboženskou neznalost věřících, bojovat o lidi s ďáblem.

Kněží jsou zodpovědní za celý svět. Totiž: ti, kdo jsou svěřeni knězi, jsou spoutáni starostmi světa a tím víc je třeba, aby se Slovo zasévalo každý den. V lidech ovšem bohatství, moc, lenost, apod. semeno dusí. Ale i věci opačné – chudoba, utrpení aj. – odvádějí od péče o Boží království. Apoštolát kněze není jednoduchou záležitostí. Kněz pro svou službu potřebuje větší horlivost než měl Mojžíš a Eliáš, když se přimlouvali za lid, protože kněz se přimlouvá nejen za živé, ale také za zemřelé.